Byzantská říše, také známá jako Východořímská říše nebo pouze Byzanc, existovala od r. 330 do r. 1453. S hlavním městem Konstantinopolí, jež byla založena Konstantinem I. (doba vlády 306-337), hranice říše se během staletí neustále měnily a během své existence vládli v Itálii, Řecku, na Balkáně, Malé Asii, v Levantě a severní Africe.
Byzanc byla křesťanským státem, jejimž úředním jazykem byla řečtina, Byzantinci měli svůj vlastní politický systém, náboženské zvyky, umění a architekturu, které i přesto, že byly inspirovány řecko-římskou kulturou, byly unikátní a ne pouhou kopií starověkého Říma. Byzantská říše byla nejdéle trvající středověkou mocností, jejiž vliv je možno vidět i dnes, hlavně v náboženství, umění, architektuře a zákonech mnoha západních států, střední i východní Evropy a Ruska.
Název "Byzantská" a data
Název "Byzantská" byl vytvořen historiky 16. st. čistě podle toho, že se hlavní město Konstantinopol dříve nazývalo Byzanc (dnešní Istanbul). Bylo to a stále je neúplně ideální označení, ale je to užitečná pomůcka, která rozlišuje Západo a Východořímskou říši, což se stalo důležitým hlavně po pádu Západořímské říše v 5. st. A je to kvůli tomuto, proč se historici nejsou schopni shodnout k jakému období nás název "Byzantská říše" vlastně odkazuje. Někteří tvrdí že k r. 330 a založení Konstantinopole, jiní zase věří že k pádu Západořímské říše roku 476, další zastávají názor, že k selhání císaře Justiniána I. (doba vlády 527-565) znovu sjednotit obě říše a někteří dokonce že k r. 650 a dobytí východních provincií Byzance Araby. Na čem se většina historiků shoduje je, že Byzantská říše zanikla r. 1453 po dobytí Konstantinopole tureckým sultánem Mehmedem II. (doba vlády 1444-6 & 1451-81)
Tato diskuze o datech také zdůrazňuje rozdíly v etnicitě a kultuře mezi oběma půlkami římského světa a odlišnost tohoto středověkého státu od svého římského dědictví. Byzantinci si říkali Římané, jejich císař se označoval jako basileon ton Rhomaion neboli "Císař Římanů" a jejich hlavní město bylo pojmenováno "Nový Řím". I tak ale byla nejvíce používána řečtina a je možno říci, že po většinu své existence byla historie Byzantské říše spíše řecká nežli římská co se kultury týče.
Konstantinopol
Počátek Byzantské říše najdeme u rozhodnutí římského císaře Konstantina I. přesunout hlavní město z Říma do Konstantinopole 11. května 330. Lidový název Konstantinopol nebo "Konstantinovo město" bylo brzy nahrazeno novým oficiálním názvem "Nový Řím". Město mělo přírodní přístav ,jenž byl výhodně situován ve Zlatém rohu, a bylo postaveno na hranici Evropy a Asie, mohlo tedy skrze Bospor kontrolovat provoz lodí z Egejského moře do moře Černého, a ovládalo lukrativní obchod mezi západem a východem. Přístup do Zlatého rohu chránil obrovský řetěz a výstavba Theodosiánských hradeb mezi lety 410 a 413 znamenala, že město bylo schopno opakovaně odolat útokům jak z moře, tak ze souše. Během staletí bylo město rozšířeno o velkolepé budovy, toto kosmopolitní město se stalo jedním z nejkrásnějších měst všech dob a rozhodně nejbohatším, nejluxusnějším a nejvýznamnějším křesťanským městem na světě.
Byzantští císaři
Byzantský císař neboli basileus (ve vzacných případech basilisa pro císařovnu) sídlil v obdivuhodném Velkém paláci Konstantinopole a vládl jako absolutistický vládce rozlehlé říši. Basileus samozřejmě potřeboval pomoc ve formě skvělé vlády a rozsáhlé a efektivní správy. I když byl abolutistický vládce, očekávali od něj - vláda, lid i církev - , že bude vládnout moudře a spravedlivě. Co bylo důležitější, byly ale úspěchy vojenské, jelikož armáda byla v praxi stále nejmocnější státní institucí. Generálové v Konstantinopoli a provinciích mohli - a tak i činili - svrhnout císaře, který selhal v obraně říšských hranic nebo zapříčinil ekonomickou katastrofu. I tak byl ale většinou císař hlavním velitelem ozbrojených sil, hlavou církve a vlády, měl pod kontrolou státní kasu a volil a odvolával šlechtice jak uznal za vhodné; málo který panovník kdy měl takovou moc.
Císařova tvář byla tištěna na byzantské mince, na nichž se vyskytoval i zvolený nástupce, nejčastěji nejstarší syn, ale existovali i výjimky jelikož nebyla dána jasná pravidla následovnictví. O císařich se myslelo, že byli vyvoleni bohem a obdivuhodná koruna a oděv z týrského purpuru pouze napomáhali v udržování jejich práva vládnout. Další způsobem bylo kopírování jmen předchozích velikánů, nejoblíbenějším bylo jméno Konstantin. I uzurpátoři, nejčastěji mocní a úspešní vojevůdci, se pokoušeli legitimizovat svou vládu sňatkem s členem rodu bývalého císaře. Takhle tedy byla skrze opatrně naplánovanou pokračovatelnost rodů, tradic, oděvů a jmen, schopna pozice byzantského císaře existovat 12 století.
Byzantská vláda
Byzantská vláda stavěla na základech postavených starověkým Římem. Císař měl absolutní moc, ale očekávalo se od něj, že bude svá rozhodnutí konzultovat s důležitými aparáty jako například senát. Narozdíl od senátu v Říme, senát v Konstantinopoli se skládal z vysoce postavených vojenských hodnostářů, senátorská třída tedy neexistovala. Místo voleb získavali byzantští senátoři, ministři, správci a poradci svá místa skrze vlastnění velkých majetků nebo císařskou přízeň.
Vysoce postavení senátoři tvořili malou skupinu sacrum consistorium se kterou se měl, teoreticky, císař radit o rozhodnutích spjatých se státní správou. Navíc se císař mohl radit také s členy své osobní družiny. U císařského dvora se vyskytovali také eunuchové - komoří (cubicularii), kteří pomáhali císaři s mnoha povinnostmi, ale hlavně rozhodovali kdo bude mít k císaři přistup. Samotní eunuchove také zastávali důležité pozice, nejdůležitějí by byla pozice správce císařovy pokladny, sakellarios, jehož pravomoce a vliv byly od 7. st. rozšiřovány. Mezi další důležité úředníky patřil kvestor neboli hlavní vyšetřovatel; comes sacrarum largitionum jenž měl kontrolu nad statní mincovnou; magister officiorum, který měl na starosti celkovou správu paláce, armádu a její zásobování a zahraniční záležitosti; a tým říšských inspektorů, kteří dohlíželi na správu v provinciích.
Nejvýše postaveným úředníkem byl ale Praetoriánský prefekt východu jemuž se zodpovídali všichni regionální správci. Regionální správci dohlíželi na jednotlivá města neboli curae. Místní správci byli zodpovědní za veřejné služby a výběr daní z města a okolních vesnic. Tyto správy byly zěměpisně zorganizovány do přibližně 100 provincií, jež dále byly zorganizovány do 12 diocézí, 3 diocéze se vyskytovaly v každé ze 4 prefektur. Od 7. st. se správci diocézí, nebo také později thémat (témat), jak se nazývala po reformě, stali provinciálními vojevůdci (strategoi), jenž se zodpovídali samotnému císaři a pozice Praetoriánského prefekta byla zrušena. Po 8. st. byla kvůli neustálému vojenskému nátlaku sousedů a riziku občanských válek administrativa zjednodušena.
Corpus iuris civilis
Byzantské vládě také pomohlo sepsání Justiniánova zákoníku neboli Corpus Iuris Civilis (Soubor občanských zákonů) Justiniánem I. Soubor, jenž byl sepsán skupinou právních expertů, sesbíral, upravil a zrevidoval obrovské množství římských zákonů, které byly během staletí vytvořeny - mnoho císařských nařízení, právních stanovisek a sbírek zločinů a trestů. Zákoník, jenž obsahoval více než milion slov, byl používán 900 let, udělal zákony přehlednější pro všechny, zredukoval množství zbytečných případů přednášených před soud, urychlil justiční proces a měl vliv na většinu právních systémů západních demokracií.
Byzantská společnost
Pro Byzantince byla důležitá pověst rodiny, zděděné jmění a úctyhodné narození jedince. Jedinci ve vyšších vrstvách měli všechny tyto věci. Bohatství získávali z vlastnění půdy nebo ze správy území pod jurisdikcí jednotlivých správců. V Byzantské společnosti neexistovala rozená šlechta a jak mecenášství tak vzdělání byli způsoby jak šplhat po společenském žebříčku. Navíc rozdávání přízně, pozemků a titulů císařem stejně jako spravedlivé degradování a riziko invazí a válek znamenalo, že šlechta nebyla stálá a rody své pozice získávali a ztráceli během staletí. Postavení se dávalo najevo užívaním titulů, pečetí, insignií, ošacením a klenoty.
Většina spodní vrstvy šla ve šlépějích svých rodiču, ale dědictví, nabývání bohatství a žádný oficiální zákaz přesouvat se z jedné vrstvy do druhé nabízel jedinci alespoň malou šanci přilepšit si. Byli lidé s prestižnější pozicí, těmi byli např. ti co pracovali v právním systému, ve státní správě nebo obchodníci (což pro Byzantince nebyl příliš vážený způsob obživy). Další byli řemeslníci, v té době farmáří, jenž vlastnili malý kousek půdy, největší skupina - ti co pracovali na půdě jiných a nakonec otroci, kteří byli většinou válečnými zajatci, ale nebylo jich ani zdaleka tak moc jako svobodných dělníků.
Role žen ve společnosti, stejně jako u mužů, závisela na jejich postavení. Od šlechtičen se očékavalo, že se budou starat o domácnost a vychovávat děti, nemohli zastávat veřejné funkce a trávili svůj volný čas pletením, nakupováním, chozením do kostela nebo čtením (i když neměli žádné formální vzdělání). Vdovy se staly poručníky svých děti a mohly dědit rovným dílem se svými bratry. Mnoho žen, stejně jako muži, pracovalo v zemědělství, různých výrobnách a potravinářských službách. Ženy mohly vlastnit půdu i podniky a některé si dokonce přilepšily díky svatbě. Méně prestižní práce, jako všude, byly prostitutky a herečky.
Území Byzantské říše
Územní rozsah říše závisel na vojenských úspěších a selháních jednotlivých císařů. Mezi teritoria, které byli součástí říše v její rané historii patří Egypt, Sýrie, Jordánsko, Lebanon a Palestina. Řecko nebylo z praktického hlediska moc důležité, sloužilo spíše jako jako symbol pokračování řecko-římské kultury. Itálie a Sicílie musela být bráněna, neúspěšně, proti ambicím papežů a Normanů. Balkán na sever od Dunaje byl důležitý po celou dobu, Malá Asie po černomořské pobřeží na severu a Arménie byly důležitými zdroji přijmů, ale oba regiony potřebovaly neustálou a intenzivní obranu proti různým stálým nepřátelům.
Politická mapa byla tedy neustále překreslována s vznikem a zánikem sousedních říší, mezi důležité momenty patří Anastasios I. (491-518) a jeho úspěšná obrana říše před Peršany a Bulhary. Justinián I., za pomoci svého talentovaného generála Belisara (500-565) dobyl zpět teritoria v severní Africe, Španělsku a Itálii o jež západní císaři přišli. Během druhé půlky 6. st. začali pronikat do Itálie Lombardi a na Balkán Slované, situace, kterou nakonec zvrátil Herakleoios I. (610-641), poražením a prakticky zničením perské Sassanovské říše v bitvě u Ninive v roce 627.
Islámská válečná tažení v 7. a 8. st. připravili říši o teritoria v Levantě (mezi nimi Jeruzalém v roce 637), severní Africe a východní Malé Asii. Říše tento nátlak ustála a dále stála jako pevná hradba proti arabské expanzi do Evropy, s Kontantinopolí, jež odrazila dvě arabská obléhaní (674-8 a 717-18). Byzantská říše byla ale otřesena v základech. Poté začali v 9. st. na severní teritoria říše dorážet Bulhaři. Zvrat přišel až za vlády (nesprávně pojmenované) Makedonské dynastie (867-1057). Zakladatel dynastie, Basil I. (867-886), znovudobyl jižní Itálii. poradil si s problémovými krétskými piráty a zvítězil nad Araby na Kypru, v Řecku a Dalmácii. Další císař, Leo VI. (886-912), o skoro všechno získané území opět přišel, ale v půlce 10. st. se podařilo zvítězit v muslimy kontrolované Mezopotámii.
Basil II. (976-1025), známy jako "Bulharobijec", jenž získal přezdívku svými vítězstvími na Balkáně, stál za dalším vzestupem říše. Basil za pomoci zuřivých bojovníků vikingského původu dosáhl vítězství v Řecku, Arménii, Gruzii a Sýrii, čímž zdvojnásobil územní rozsah říše. Ale jak začal postupný úpadek, tohle byla poslední velká rána na kterou se Byzantská říše zmohla. Po šokujícím vítězství seldžuckých Turků v Arménii v bitvě u Manzikeru roku 1071, nastal za vlády Alexia I. Komnena (1081-1118) opět krátkodobý vzestup říše s vítězstvími proti Normanům v Dalmácii, Pečeněhům v Thrákii a seldžuckým Turkům v Palestině a Sýrii (za pomoci křižáků První křížové výpravy), ale zdálo se, že Byzanc má v regionu moc nepřátel na to, aby mohla věčne prosperovat.
Ve 12. a 13. st. se Rumský sultanát zmocnil poloviny Malé Asie, ale to nejhorší přišlo když vojska Čtvrté křížové výpravy vyplenili Konstantinopol. Rozdělena mezi Benátkami a jejími spojenci, říše existovala pouze v exilu, dokud nebyla roku 1261 znova založena. Ve 14. st. se již říše skládala pouze z malého území v jižním Řecku a okolí hlavního města. Poslední ránou, jak již bylo zmíněno, bylo dobytí Konstantinopole osmanskými Turky roku 1453.
Byzantská církev
Pohanství bylo praktikováno staletí po založení říše, ale bylo to Křesťanství, jenž se stalo symbolem byzantské kultury a mělo velký vliv na jejich politiku, mezinárodní vztahy, umění a architekturu. Hlavou církve byl Patriarcha neboli biskup kontantinopolský, který byl volen a odvoláván císařem. Místní biskupové, dohlížející na větší města a jejich okolí, reprezentovali jak císaře, tak církev a měli velké bohatství a vliv ve svých komunitách. Později se křesťanství stalo jakýmsi tmelem, který držel říši a její různé kultury, mezi něž patří křesťanští Řekové, Arméni, Slované, Gruzíni a mnoho dalších menšin spolu s lidmi jiných náboženských přesvědčení, jako jsou Židé a Muslimové, kterým bylo dovoleno dále praktikovat svá náboženství, pohromadě.
Rozdíly mezi západní a východní církví jsou hlavním důvodem toho, proč byla východní církev tak málo zastoupena v západních středověkých dějinách. Byzantinci byli vyobrazováni jako dekadentní a prohnaní, se stagnující kulturou a kacířskou vírou. Východní a západní církev se nemohla shodnout na tom, kdo měl poslední slovo, jestli papež nebo konstantinopolský patriarcha. Neshody ale existovaly i co se týče doktríny, například jestli byl Ježíš člověk a bůh v jednom nebo byl jenom bůh. Církevní celibát, používaní kvašeného nebo nekvašeného chleba, jazyk, ve kterém bude prováděna mše, a používaní obrazů byli všechno obětí neshod, které, spolu s politickými a teritoriálními ambicemi, přilevalí olej do ohně, jenž nakonec vedl k církevnímu schizmatu roku 1054.
Byzantská církev ale měla i své vlastní interní rozkoly, nejznámějším by bylo obrazoborecké hnutí mezi lety 726-787 a 814-843. Papeži a mnoho Byzantinců podporovali užívání ikon - vyobrazení svatých, převážně Ježíša Krista. Odpůrci ikon věřili, že se stali idoly a byl to hřích pokoušet se zachytit Boha uměním. Tento rozkol také opět zažehnul debatu o tom, zda je Kristus bůh a člověk nebo pouze jedno z toho a také jestli je ikona tedy vyobrazení lidské stránky Ježíše. Zastánci ikon argumentovali, že ikony jsou pouze výplodem umělcovy fantazie a pomáhají negramotným si lépe představit tohoto svatého. Během existence obrazoboreckého hnutí bylo zničeno nespočetné množství cenných děl, hlavně za vlády Lva III. (717 - 741) a jeho nástupce Konstantina V. (741 - 775) kdy byli perzekuováni i zastánci ikon. Tento problém byl vyřešen až roku 843 a to ve prospěch zastánců ikon, toto je známo jako "Triumf pravoslaví".
Monoteismus byl specifickou součástí byzantského náboženského života. Muži a ženy se stahovali do klášterů, kde se plně oddaly Kristu a pomáhání chudým a nemocným. Žili zde prosté životy dle pravidel důležitých církevních představitelů jako je Basil Veliký (330 - 379). Mnoho mnichů bylo také učencemi, nejzmánějším je svatý Cyril, jenž vytvořil hlaholici. Důležitou ženou, která používala svůj čas v ústraní prospěšně byla Anna Komnenovna (1083 - 1153), jež napsala Alexiadu o životě svého otce a císaře Alexia I. Komnena (1081 - 1118). Kláštery se tedy staly také důležitými úschovnami všemožných textů a vědomostí, také byli ceňeny kvůli jejich výrobě vína a ikon. Jednou z nejposvátnějších světských památek je hora Athos poblíž Thessaloniky, kde se vyskytují mnichové už od 9. století, postupem času postavily 46 klášterů z nichž mnoho stojí dodnes.
Byzantské umění
Byzantští umělci se stranili naturalismu klasické západní tradice a spíše se přikláněli k abstraktnímu a univerzálnímu vyobrazení, což dokazuje jasnou preferenci dvou dimenzionálního zobrazení. Vzácnost uměleckých podpisů na dílech vytvořených před 13. stoletím naznačuje, že se umělci netěšili ve společnosti vysokému postavení. Umělecká díla, jež měla náboženskou tématiku a šíříla náboženská poselství - hlavně potřebu spásy a zocelení víry - byla produkována ve velkém, mezi nimi byly vyráběny také mozaiky, nástěnné malby a ikony. I když mohly být ikony vytvořeny na mnoha materiálech, nejoblíbenějším byly malé, nabarvené, dřevěné panely. Vytvořeny k nošení nebo pověšení na zeď, ikony byly výráběny pomoci enkaustiky, při níž byly barevné částečky smíchány s voskem a vypáleny do dřeva jako inkrustace. Účelem bylo propojení mezi pozorovatelem a daným svatým, jednotlivé postavy jsou obvykle v plné velikosti se svatozáří kolem, aby se zdůraznila jejich svatost.
Byzantské mozaiky, příkladem mohou být mozaiky v Hagii Sofii v Istanbulu nebo v bazilice San Vitale, zobrazovali svaté, císaře a císařovny, církevní představitele a scény z každodenního života, primárně ze zemědělství. Sochy velkého formátu nebyly již tak populární jako v předcházející antice, ale vyřezávané mramorové sarkofágy byly produkovány ve velkém. Nakonec, kovoobrábění, používající hlavně smalt a kabošonové polodrahokamy, bylo byzantskou specialitou a řemeslníci vytvářeli mnoho kvalitních talířů, šálků, šperků všeho druhu, obalů knih (hlavně pro Bible) a relikviářů (krabice pro uchování posvátných relikvií) s důmyslným designem.
Byzantská architektura
Byzantští architekti ve svých stavbách dále používali klasickou řadovou architekturu a inspirovali se mimo jine i blízkým východem. Designy byly více eklektické než v antice hlavně kvůli zvyku používat materiál ze starších budov na stavbu nových. Také byl kladen větší důraz na funkčnost oproti formě a zaobírali se více interiérem budov než-li exteriérem. Dále stavěly typické římské stavby jako obloukovité akvadukty, amfiteátry, hippodromy, lázně a vily, Byzantinci do tohoto repertoáru přidali kupolovité kostely, hrazené kláštery a více sofistikovaná opevnění.
Oblíbenými stavebními materiály byly velké cihly s maltou a betonem fungující jako skryté jádro stěn. Kvádříkové zdivo se používalo u více prestižních veřejných budov zatímco mramor, jenž byl nyní využíván méně než v dobách Říma, byl většinou použit na sloupy, dveře, okenní rámy a další dekorativní prvky. Střechy byly ze dřeva zatímco zdi interiéru byly často pokryty omýtkou, štukami, tenkými mramorovými deskami, obrazy a mozaikami.
Největší, nejdůležitější a stále nejznámější byzantskou stavbou je chrám Boží moudrosti (hagia sophia) v Konstantinopoli (Istanbulu). Byl nově postaven v letech 532-537 s základními obdélníkovými rozměry 74,6 x 69,7 metrů (245 x 229 stop) a jeho obrovský kupolovitý strop o průměru 31,8 metrů se nachází 55 metrů nad zemí. Stojící na čtyřech masivních obloucích se čtyřmi podpůrnými sloupy, tato kupole byla na svou dobu úctyhodným architektonickým výtvorem. Hagia Sophia byla největším kostelem na světě až do 16. st. a byla jedním z nejvíce dekorovaných s detailními třpitícimi se mozaikami a nástěnnými malbami.
Největším byzantským architektonickým přínosem byly většinou jejich kostely, hlavně tedy užívání kupole. Půdorys kříže ve čtverci s kupolí na čtyřech podpůrných obloucích se stal nejčastější metodou stavění kostelů. Čtvercová základna budovy se pak rozvětvovala do rizalitů, které mohly mít poloviční nebo celý kopulovitý strop. Dalším společným rysem je centrální apsida se dvěma bočními apsidami na východním konci kostela. Postupem času se centrální kopule zvedala stále výše na polygonálním bubnu, u některých kostelů je tak vysoká, že vypadá jako věž. Mnoho kostelů, zejména bazilik, mělo vedle sebe křtitelnici (obvykle osmibokou) a někdy mauzoleum pro zakladatele kostela a jeho potomky. Tyto byzantské konstrukční prvky později ovlivnily pravoslavnou křesťanskou architekturu, a tak se s nimi dodnes setkáváme v kostelech po celém světě.
