Počátky Druhé světové války (1939-1945) lze vysledovat k drsným mírovým podmínkam po konci První světové války (1914-1918) a k ekonomické krizi v 30. letech 20. st. To byly příčiny dlouhodobé. Co se týče příčin okamžitých mluvíme o invazích sousedních států fašistickými velmocemi Německem, Itálií a Japonskem. Jak slabá a rozdělená Evropa, tak izolované Spojené Státy a oportunistický Sovětský svaz všichni toužili po míru. Ale politika appeasementu měla nakonec za následek to jediné, čemu se snažila zabránit, další dlouhou a krvavou válku.
Hlavní příčiny 2. Světové války:
- Drsná Versailleská smlouva
- Ekonomická krize v 30. letech 20. st.
- Vzestup fašismu
- Znovuzbrojení Německa
- Kult osobnosti Adolfa Hitlera
- Politika appeasementu praktikovaná západními velmocemi
- Dohody o vzájemné pomoci mezi státy Osy
- Absence takovýchto dohod mezi Spojenci
- Územní expanze Německa, Itálie a Japonska
- Německo-sovětská dohoda
- Invaze Polska v záři 1939
- Japonský útok na Pearl Harbour v prosinci 1941
Versailleská smlouva
Německo bylo na konci První světové války poraženo a vítězné velmoci nastolily drsné podmíky aby zajistily, že Německo v budoucnu nebude znova hrozbou. Vzhledem k tomu, jak zdevastované byly populace a ekonomiky vítězů nebyla žádná z velmocí Dohody v náladě prokázat Německu shovívavost, jelikož stále představovalo potenciální hrozbu se svým v podstatě nedotčeným průmyslem. I přesto si ale Británie a Francie nepřály plně odvetnou mírovou dohodu, to by totiž mohlo vést k trvajícímu pocitu křivdy a do budoucna by to vyškrtlo Německo jako potenciální exportní trh.
Podmínky mírové dohody byly součástí Versailleské smlouvy, kterou podepsali všichin účastníci války až na SSSR 28. června 1919. Změn bylo několik: Porýní mělo sloužit jako demilitarizovaná zóna a nárazník mezi Německem a Francií. Všechny kolonie a území Sárska, bohaté na uhlí, byli Německu odebrány ze správy. Přišlo také o průmyslovou oblast Horního Slezska a Gdaňsk, který sloužil jako spojnice mezi Východním Pruskem a zbytkem Německa, tyto oblasti připadly Polsku. Francii byly navráceny oblasti Alsaska a Lotrinska. Dále muselo Německo Francii a Belgii platit válečné reparace a byl stanoven limit na velikost a množství výzbroje všech složek německé armády. Platil kompletní zákaz na výrobu tanků, letadel, ponorek a bitevních lodí. A nakonec bylo Německo nuceno přijmout plnou odpovědnost, respektive vinu, za vypuknutí První světové války. Pro spoustu Němců byly podmínky dohody značně ponižující a vyvolávající pocit křivdy.
Dohoda měla také za následek vznik devíti nových států ve východní Evropě. Jednalo se ale o tikající bombu, jelikož hranice těchto států nebyly pevně určené a na jejich území žil velký počet menšin, které chtěly získat samostatnost nebo být součástí jiného státu. Německo, Itálie a Rusko, které se znova po ztrátách během války postavili na nohy, hleděli na tyto nové státy jako na možnost rozšířit své území.
Během 20. let 20. st. podepsalo Německo dvě důležité dohody. Těmi byly Locarnské dohody, které pevně stanovily německé hranice na západě, stav východních hranic byl ale ze smlouvy vynechán, a Briand-Kellogův pakt, podepsán roku 1928, kde se všech 56 signátářů zavázalo, že nebude neshody řešit vojensky. Roku 1929 byly německé reparace sníženy z 6,6 milionu marek na 2,2 milionu. Roku 1932 byly reparace zrušeny úplně. Vše vypadalo nadějně, ale jakýkoliv možný pokrok v evropské spolupráci byl během 30. let zastaven ekonomickou krizí a náhlým prudkým úpadkem.
Ekonomická krize
Velká hospodářská krize, způsobena krachem burzy na Wall Street v roce 1929, měla za následek hluboký propad všech světových ekonomik v průběhu 30. let 20. st. Došlo ke krachu světového obchodu, cen i zaměstanosti. Německo trpělo od roku 1923 hyperinflací, která znehodnotila jakékoliv úspory, na kterou německá střední třída nikdy nezapomněla. Pravidelné půjčky od Spojených států (Dawesův plán), na kterých byla německá ekonomika závíslá, ustaly. S rozpadem mezinárodnícho obchodu šla mezi mnohými státy pozorovat značná hostilita. Spojené státy, největší poskytovatelé půjček, zastávali izolacionismus. Británie a Francie se zajímaly jen jejich koloniální impéria. Protekcionismus a cla se stali normou.
Německo se rozhodlo stát se nezávislým na svých obchodních partnerech, k dosažení této nezávislosti však bylo třeba získat zdroje nerostných survovin, a to hlavně vojensky. Plánem bylo zahájit obrovské znovuzbrojení, které by vytvořilo nové pracovní pozice v továrnách a armádě a vyvedlo by Německo z krize. Cílem bylo nejen shromáždit zbraně, ale také vytvořit ekonomiku připravenou na totální válku. V této ekonomice měl zbrojní průmysl jasnou prioritu, ať už co se týče zdrojů, energií, továren nebo zaměstnanců.
Hitler a Nacistická strana
Nacionalistické fašistické strany byly v této době v Evropě na vzestupu. Od roku 1922 vládl v Itálii vůdce fašistické strany, Benito Mussolini (1883-1945), od roku 1939 ovládli fašisté i Španělsko v čele s generálem Frankem (1889-1975). V Německu se Národní socialistická strana (NSDAP, nacistická strana) dostala v čele s Hitlerem k moci po červencových a listopadových volbách roku 1932. Fašistické strany ale existovaly i v demokraciích jakou byla Velká Británie. Jejich charismatičtí vůdci proměňovali nacionalistické cítění do něčeho mnohem horšího, fašismu. Fašistické strany v jednotlivých zemích se samozřejmě lišily, měly však některé společné cíle. Jejich vůdci chtěli dosáhnout absolutní moci, proto prosazovali "konformitu, nepřátelskost vůči cizincům, normalizovali násilí, pohrdání pro slabší a extrémní nenávist opozičních názorů." (Dear, 274). Zpočátku nabývaly fašisté na popularitě jako nepřátelé komunismu, ten byl, hlavně na západě, od revoluce v roce 1917 viděn jako značná hrozba. Tato podezřívavost západu dokonce zabránila spojenectví mezi západními zeměmi a Sovětským svazem, které mohlo válce předejít.
Hitler slíbil nápravu ponížení, kterým byla Versailleská smlouva, a návrat Německa na výsluní. Spoustu Němců mělo pocit, že je vojenská elita během První světové války zradila, zároveň už nevěřila ani demokratickým politikům, jejichž neustálá tvorba a zánik koalic bez jakékoliv změny lezli na nervy nejednomu Němci. Hitler tak představoval skvělou alternativu, neměl totiž vazby k žádné z těchto stran. Navíc nabídl lidem práci a jídlo v době, kdy byly nezaměstnanost a chudoba na vrcholu. Nacisté slíbili schopnou ekonomiku, která by se stala základem německého rozmachu. Vyzdvihovány byly také ctnosti spojené s válkou. Prosazovali tzv. Lebensraum (životní prostor), ten sliboval německému lidu nová území, které bude moci osídlit, aby měli Němci na světě dostatek místa". Aby tohoto nacisté dosáhli, potřeboval lid společného nepřítele, těmi se stali Židé, Slované, komunisté a odboráři, všichni byli nacisty obviňováni ze sabotáže a oslabování Německa. Nazismus volal po velkém mezinárodním konfliktu ve kterém budou Němci moci prokázat svou nadřazenost a stát se nadčlověkem. Tyto myšlenky, které mimchodem nebyly žádnou novinkou, znamenaly, že konflikt byl nevyhnutelný. Tvrzení, že totalitní režimy potřebují konflikt a demokratické mír, aby mohly prosperovat, je zjednodušující ale něco na něm bude. Hitler slíbil lidu tisíciletou Třetí řiši, a díky propagandě, charismatu, okázalému vystupování a brutálnímu potlačování opozičních názorů dosáhl toho, že mu to lidé věřili. Jak již bylo zmíněno, tyto nápady ale nebyly žádnou novinkou, měly za sebou značnou historii. Jak řekl F. McDonough "Hitler přehrával starou melodii za doprovodu moderních nástrojů." (93).
V září roku 1933 už byla Hitlerova popularita taková, že prezident Paul von Hindenburg (1847-1934) neměl jinou možnost než jej jmenovat kancléřem. Jakmile Hitler upevnil svou moc, eliminoval jakoukoliv opozici a vytvořil totalitní režim, začal do praxe zavádět myšlenky, které vyslovil v knize Mein Kampf (Můj boj, 1924). Po smrti Hindenburga v srpnu 1934 Hitler sloučil pozici kancléře a prezidenta do jedné a jmenoval vůdcem Německa, tedy Führerem. Německo bylo nyní v praxi Hitlerovou prodlouženou rukou, teď už jen bylo třeba vyzbrojené Německo.
Znovuzbrojení
Hitler byl odhodlán postavit novou německou armádu. I přes Versailleskou smlouvu, kterou Hitler formálně vypověděl v březnu 1935, tak tempo zbrojení raketově stoupalo. Armáda tak dosáhla čtyřnásobku povoleného množství mužů než se západní velmoci rozhodly s tím něco udělat. Řešením bylo podepsání Anglo-německé námořní dohody v červnu 1935, tato dohoda omezila velikost německého loďstva na 35% velikosti britského královského námořnictva a umožnila Německu znovu vyrábět bitevní lodě jako např. Bismarck. V praxi tato dohoda však byla pouze zoufalou snahou omezit potenciální škody.
V armádě šel také krásně pozorovat Hitlerův kult osobnosti. Všechen ozbrojený personál musel skládat slib věrnosti Hitlerovi osobně. V roce 1938 dosáhlo Německo díky zbrojení téměř nulové nezaměstnanosti. Hitler tak splnil svůj slib německému lidu. Zbrojení však mělo svou cenu, Německo bylo nuceno dovážet obrovské množství nerostných surovin ze zahraničí. A toto již nebylo udržitelné jelikož německé finance přešly v roce 1939 do záporu. Jako jednoduché řešení se tak nabídla okupace území s potřebnými surovinami. Navíc mělo Německo v této době vojenskou převahu nad svými sousedy, tato převaha však byla krátkodobá, proto muselo Německo jednat rychle. Z pohledu Hitlera si Německo již nemohlo dovolit čekat, muselo udeřit.
Appeasement
Umožnit Německu znovu zbrojit bylo součástí appeasementu, drobečková politika spočívající v menších ústupcích ve snaze vyhnout se další krvavé válce. Tuto politiku zastávaly hlavně západní velmoci, Velká Británie, Francie a Spojené státy. Appeasement sice neznamenal mír za každou cenu, ale neústále ústupky agresorům ukázaly, že neústále porušování mezinárodních úmluv nemusí nutně vést k válce. Abychom tento přístup pochopili, musíme se podívat na politiku raných 30. let 20. st.
Společenství národů (předchůdce dnešní OSN) bylo založeno po První světové válce, cílem bylo diplomatické řešení neshod mezi státy a udržení světového míru. Přestože byl americký prezident Woodrow Wilson (prezidentem 1913-1921) jedním z hlavních proponentů organizace, samotné Spojené státy součástí Společenství nebyly, což jej značně oslabovalo. Německo se sice přidalo v roce 1926, ale již v roce 1933 organizaci opustilo, stejně jako Japonsko. Společenství němelo nástroje potřebné k dosažení svých cílů. To bylo zjevné, když nebylo schopno zabránit japonské invazi Mandžuska v září 1931 a italské invazi Habeše (Etiopie) v říjnu 1935. Toto určitě přispělo i k německé rozpínavosti a agresi, jelikož Hitler na vlastní oči viděl, že vojenského zákroku ze strany Společenství se obávat nemusí.
Mezi lety 1933 a 1935 provozoval Hitler nejednoznačnou mezinárodní politiku, která byla plná slibů o udržení míru. Zmatení vyvolávalo např. podepsání mírové smlouvy s Polskem v lednu 1934 nebo prohlášení, že připojení Rakouska ke Třetí říši je pouhou fikcí. Od roku 1935 však začaly být jeho cíle jasné. I přesto někteří historici zastávají myšlenku, že Hitler doopravdy žádný plán neměl a jen využíval příležitostí, které se naskytly. Další historici tvrdí, že Hitler neměl takovou moc jakou by si přál, kvůli neustálým bojům uvnitř jeho vlastní roztříštěné nacistické strany.
V březnu 1935 bylo plebiscitem znovu připojeno Sársko k Německu. Stejný rok byla vyhlášena i povinná vojenská služba. V březnu 1936 Německo znova obsadilo dosud demilitarizované Porýní. V říjnu se Itálie a Německo stali spojenci a vznikla Osa Berlín-Řím. V listopadu téhož roku podepsali Itálie a Německo (později i Japonsko) Pakt proti Kominterně, dohoda o vzájemné spolupráci, podpoře a vytvoření jednotné fronty proti komunismu. V březnu 1938 poté proběhl Anšlus, formální sjednocení Rakouska s Německem. Poté co ze strany Společenství národů nepřišla žádná vážná hrozba, rozhodl se Hitler požadovat od Českoslovenksa Sudety, průmyslovou oblast na hranici s Německem, pod záminkou utlačování německé menšiny žijící na území. Ani v tomto případě se západní velmoci nevzmohly k odporu, a to i přesto, že Československo mělo dohody o vojenské pomoci s Francií a Sovětským svazem. V září 1938 tak byl představiteli Německa, Itálie, Británie a Francie podepsán Mnichovský diktát, který stvrzoval nové rozšířené hranice Německa. Sovětský svaz přizván nebyl, ztracená, a taky poslední, příležitost vytvořit společnou frontu proti fašismu - možná právě zde můžeme vidět pravou cenu politiky appeasementu a odmítání jakéhokoliv jiného přístupu. Britský premiér Neville Chamberlain (ve funkci 1937-1940) po návratu z Mnichova oslavně mával podepsanou smlouvou před novináři a pronesl, že bylo dosaženo "čestného míru" (Dear, 597) a že byl zajištěn "mír pro naši dobu" (McDonough, 121). Chamberlain byl za toto také navržen na Nobelovu cenu míru.
Ale proč vlastně Británie a Francie Hitlerovi neustále ustupovaly? Je nutno vzít v potaz, že vzpomínky na hrůzy První světové války byly stále čerstvé, a všichni se tak snažili vyhnout se stejné hrůze podruhé, proto byl appeasement tak populární volbou. Toto byla pravda hlavně pro Francii, ta byla značně politicky oslabená. Během 30. let zažila 16 různých koaličních vlád. Británie na druhou stranu měla strach, že přijde o své impérium pokud se nechá oslabit další velkou válkou. Co měly všechny západní velmoci společné, byl obrovský odpor obyvatelstva vůči válce a zbrojení. Zároveň v té době nebylo jisté, že Hitler bude v expanzi pokračovat, tvrdil totiž, že jediné, o co stojí, je návrat předválečných hranic Německa. Přece jen appeasement něco dokázal, i když nikdo nevěřil, že mír se takto udržet dá, získal čas. Získal čas pro to, aby mohly západní velmoci zahájit své vlastní zbrojení a připravit Německo o jeho vojenskou převahu. Tento čas byl potřebný, protože hlavně v Británii a Francii bylo silné lobby proti zbrojení, které hledělo na zbrojení jako na pouhé plýtvání zdroji v době ekonomické krize. V Británii se dokonce poukazovalo na to, že Německo je pátým největším dovozcem britského zboží. Z hlediska perspektivy je jednoduché odsoudit appeasement jako naivní, jelikož již víme, že Hitlerovým cílem bylo obsadit co největší část Evropy. Zároveň víme o jeho tendenci nedodržovat mezinárodní sliby, závazky a dohody, což činilo jakékoliv vyjednávání zbytečným. Takže ano, jít do války s Německem, aby se zabránilo pádu českého průmyslu do jeho rukou, by bylo lepší než až kvůli invazi Polska. Ale pravdou je, že ani Británie, ani Francie, ani Sovětský svaz nebyli v této době na válku připraveni, jelikož teprve až v roce 1939 začaly tyto státy vážně zbrojit a připravovat ekonomiku na válku.
Invaze Polska
V roce 1939 začali Itálie a Německo stupňovat svou expanzi v Evropě. V březnu obsadilo Německo zbytek Československa a Klaipédu (část Litvy). Se stupňující se útoky na německé Židy začaly západní velmoci pochybovat, zda je vůbec morálně správné s takovýmto režimem vyjednávat. Appeasement tak byl u konce.
31. března začaly Británie a Francie garantovat nezávislost Polska, v dubnu tak učinily i pro Rumunsko. Začala se vést i jednání s Tureckem a Řeckem o vzájemné pomoci. Demokratickým vůdcům konečně došlo, že fašisté mají v plánu územní expanzi za jakoukoliv cenu. V Evropě již probíhala lokální válka, španělská občanská válka (1936-1939), která byla přímo podporována německými a italskými zbraněmi na straně jedné a sovětskými na straně druhé. V dubnu poté obsadila Itálie Albánii a Hitler odvolal Anglo-německou námořní dohodu. V květnu 1939 poté Itálie a Německo podepsali tzv. Ocelový pakt o vojenském spojenectví.
V sprnu 1939 Německo podepsalo dohodu o neútočení se Sovětským svazem, tzv. pakt Molotov-Ribbentrop (Nacisticko-sovětký pakt). Vůdce SSSR Josif Stalin (1878-1953) si totiž začal všímat, že Británie a Francie byly ochotny se s Německem dohodnout, dokud jeho expanze pokračovala na východ. Koncept "kolektivního bezpečí" (spolupráce mezi VB, FRA a SSSR) tak nebyl realizován z důvodu vzájemné nedůvěry. Naopak dohoda s Německem umožnila Sovětskému svazu získat východní Polsko a dala mu čas na zbrojení a přípravu na válku. Stalin také doufal, že touto dohodou se Německo zaměří znovu na západ, a potenciální válka mezi Německem, Británií a Francií oslabí všechny strany natolik, že již nebudou pro SSSR hrozbou.
Touto dobou byla Evropa sudem s prachem, stačilo jen, aby někdo škrtl sirkou. A škrtnutí na sebe nenechalo dlouho čekat. 1. září 1939 zahájilo Německo svou invazi Polska, den na to varoval Chamberlain Hitlera, že pokud se ihned nestáhne, bude následovat válka. Hitler na ultimátum nereagoval, a tak 3. září vyhlásily Británie a Francie Německu válku ve jménu ochrany svobodných a nezávislých zemí. Itálie mezitiím stála bokem, čekajíc, co se vlastně stane a jak toho může využít. Celý svět čekal se zadrženým dechem co se bude dít dál. K překvapení všech bylo odpovědí nic, nedělo se nic.
Světová válka
"Podivná válka", trvající až do dubna 1940 kdy Německo napadlo Norsko, je označení pro období, kdy i přes válečný stav nedošlo k jakémukoliv přímému střetu mezi Spojenci a Osou. V květnu poté zahájilo Německo invazi Beneluxu a Francie a na konci června Francie kapitulovala. Německo se zdálo neporazitelné. V říjnu poté následovala italská invaze Řecka, roku 1941 poté německá okupace Jugoslávie. Až do invaze SSSR v červnu 1941 (Operace Barbarossa) byla Británie v konfliktu sama.
Válka se stala světovým konfliktem útokem Japonska na americkou námořní základnu Pearl Harbour na Havaji 7. prosince 1941. V této době již probíhala japonská invaze východní Číny pod záminkou hrozby čínského nacionalismu. Japonsku se také podařilo dobýt většinu východní Asie, ta byla pro Japonsko důležitá hlavně kvůli nerostným surovinám, primárně ropě, na jejíž dovoz do Japonska uvalilo USA embargo. Japonsko pravděpodobně doufalo, že s konfliktem v Evropě nebude USA na útok reagovat, ale opak byl pravdou, a USA se do konfliktu konečně zapojila. Míru by ale bylo dosaženo až po dalších dlouhých čtyřech letech krvavé a hořké války.
