Jako Husitské války (1419-1434) označujeme sérii konfliktů odehrávajících se na území dnešní České republiky mezi následovníky reformátora Jana Husa a katolíky ke konci České reformace (1380-1436). Katolíci v konfliktu nakonec zvítězili, husité si ale i přesto vybojovali náboženskou svobodu.
Války byly přímou reakcí na popravu Jana Husa (1369-1415) v roce 1415 a jeho přítele Jeronýma Pražského o rok později, kteří byli církví označeni za kacíře. Česká reformace, první systematická snaha o nápravu korupce a zneužívání moci v církvi, probíhala již od roku 1380. Radikalizace, která nastala v roce 1416 po popravě Husa a Jeronýma, vyvrcholila roku 1419 pochodem Prahou, který vedl husitský kněz Jan Želivský (1380-1422). Tento pochod nakonec vyústil 30. července v První pražskou defenestraci, při níž přišlo o život sedm městských konšelů.
Hus a Jeroným byli prohlášeni za mučedníky (později i svaté). Jejich následovníci sice byli hluboce oddáni jejich učením, přesto však netvořili jednotnou skupinu. Jediné co jednotlivé frakce spojovalo, byla nenávist katolické církve a hrozba ze strany uherského krále Zikmunda Lucemburského (1368-1437), který proti husitům vedl několik křížových výprav. Jakmile byla hrozba ze strany Zikmunda zažehnána vojenským géniem Jana Žižky, rozhořel se konflikt mezi jednotlivými frakcemi husitů nanovo.
Žižka, geniální taktik, je znám svým brilantním využitím střelných zbraní v kombinaci s vysoce mobilní vozovou hradbou. Tato neortodoxní kombinace mu umožňovala zaskočit nepřítele a zajistila mu mnoho vítězství. Husitské války bývají často zmiňovány právě v kontextu Žižkových strategií a jeho zakomponování raných střelných zbraní.
Žižka umřel roku 1424 na následky moru. Nahrazen byl neméně schopným generálem Prokopem Holým (také známým jako Prokop Veliký, 1380-1434). I přes jeho vojenské úspěchy se mu, stejně jako Žižkovi, nepodařilo husity sjednotit. Neshody nakonec vyústily v roce 1434 v bitvu u Lipan, kde umírnění husité (utrakvisté/kališníci) ve spojení s katolíky porazili frakci radikálních husitů (táborité). Tímto vítězstvím Husitské války i Česká reformace skončily. utrakvistům byla na koncilu v Basileji roku 1436 udělena náboženská svoboda, ale náboženské konflikty by v zemi přetrvávaly i nadále.
Kontext
Přestože záminkou Husitských válek byla Husova poprava, Česká reformace již probíhala několik dekád. Ani volání po reformě církve a celková hostilita vůči ní nebyli žádnou novinkou. Kněží a teologové působící v Čechách volali po reformě církve již před rokem 1380. Rozdělení křesťanství na západní katolické a východní ortodoxní během schizmatu v roce 1054 (Velké schizma) naznačovalo dle reformátorů problémy ve vizi a zásadách církve.
Česká církev byla založena misionáři z východní pravoslavné církve, ale následně se dostala pod vliv církve západní katolické. V důsledku tohoto přijímali češští kněží katolické zásady pomalu. Autorita katolické církve byla následně o to více oslabena papežským schizmatem (1378-1417), během kterého byli dva, a později dokonce tři, papeži, kteří se všichni považovali za legitimní a všichni požadovali placení poplatků té jedné pravé (tedy své vlastní) církvi. Vzdělanec Francis Lutzow se k situaci vyjádřil takto:
V důsledku své geografické polohy byli Česi řimskými papeži vydíráni o dost méně v porovnání s ostatními zeměmi. Pouze následkem papežského schizmatu, kdy jednotliví papeži zjistili, že výběr zemí, ze kterých mohou čerpat finance se zmenšuje, se Čechy dostaly do popředí zájmu Říma. Hlavním hlasem nespokojenosti, kterou vyvolala chamtivost jednotlivých papežů, jejichž popularita byla mezi Čechy značně oslabena různými kontroverzemi, se stala Karlova univerzita. (12)
Jan Hus byl jmenován rektorem Univerzity Karlovy roku 1402. V témže roce mu také jeho přítel, Jeroným Pražský, představil učení anglického reformátora Johna Wycliffa (1330-1384). Wycliff byl silným kritikem církve, hlavně prodávání odpustků, což označil za pouhopouhou lakotu a hrabivost. Zpochybňoval také autoritu papeže a kritizoval fakt, že církev vlastní tak velké množství majetku. To vše považoval za znečištění Kristova učení.
Na Husa měly Wycliffovy myšlenky silný vliv. Věnoval tak každou neděli dvě kázání v Betlémské kapli kritice a návrhům na reformu církve. Tato kázání se vyznačovala také tím, že byla vedena v češtině, ne latině (jež většina obyvatelstva nerozuměla), která byla v této době církevním jazykem. Kázání v jazyce, kterému lid rozuměl, zápal pro věc, řečnické schopnosti a šíření myšlenek pomocí pamflet vytištěných na dřevěných blocích, měli za následek, že se Husovy myšlenky začaly šířit jako lesní požár.
Hus byl roku 1414 povolán na koncil do Kostnice, aby svá učení odvolal. Jako záminka pro to, aby přijel, mu byl darován císařský glejt, dokument, který jej měl ochránit před případným zatčením nebo přepadením. To se však nestalo. Hus byl zrazen, uvězněn a roku 1415 i upálen. Jeroným Pražský, Husův přítel a další reformátor, byl upálen o rok později. Husovi stoupenci, známi jako husité, poté začali proti církvi otevřeně vystupovat, což nakonec vyvrcholilo v začátek Husitských válek.
První pražská defenestrace
Přestože husitští kněží odsoudili všechny popravy svých členů, první veřejný odpor se konal až roku 1419 vedený Janem Želivským. Jednalo se o pochod Prahou, záminkou mělo být nepropuštění husitských vězňů městskými konšely. Během skandování před radnicí bylo z jejich oken hozeno na prostestující několik kamenů. Jeden z nich zásahl Želivského, ted následně přikázal svým stoupencům vtrhnout do budovy. Následovalo vyhození sedmi městských konšelů z oken radnice. všichni zemřeli, tato událost by vzešla do dějin jako První pražská defenestrace (později se konaly ještě další. Vzdělanec Brad S. Gregory se k situaci vyjádřil takto:
30. července 1419 vedl kněz Jan Želivský pochod, který by vyústil v První pražskou defenestraci a obsazení města Prahy husity. Již týden před událostí však silně kritizoval úřady a instituce zodpovědné za popravy. "Zabíjet ze záště je vraždou," řekl. "a přesně tohle se stalo v Kostnici, proto všichni, kdo souhlasili s popravou Mistra Jana Husa a Jeronýma a všichni kdo souhlasili s popravou a upálením laiků ve Starém Městě pražském, jsou vrazi."
Poprava konšelů úřady zaskočila, a králi Václavu IV. dokonce, podle legendy, zpráva o události způsobila mrtvici. Jakmile se o události dozvěděl, požádal Václavův nevlastní bratr Zikmund Lucemburský, uherský král, papeže o svolení vést proti husitům křížovou výpravu. Svolení bylo uděleno a nastal začátek Husitských válek. husité byli hromadně zatýkáni a páleni na hranici. Sám Želivský byl roku 1422 zajat, předán městkému úřadu v Praze a popraven.
První křížová výprava a bitva na Vítkově
Vdova Václava IV., Sofie, byla velkou obdivovatelkou Husa a jeho učení, po smrti svého manžela však shromáždila armádu žoldáků a vyslala je proti husitům. Během tohoto konfliktu byla zničena půlka Prahy. Mezitím svolil v březnu roku 1420 papež Martin V. ke křížové výprave, do jejichž čela se postavila Zikmund Lucemburský. Vyrazil směrem k Praze, doprovázen primárně německou šlechtou, která byla nalákána příslibem bohatství, slávy a odpuštění hříchů. Křižáci se s husity utkali na otevřené pláni poblíž Prahy, tato bitva by vešla do dějin jako bitva u Sudoměře (25. března 1420), první husitské vítězství. Přestože byli husité během bitvy v numerické nevýhodě (400 X 2 000), podařilo se jím zvítězit díky Žižkově vozové hradbě a jeho mistrnému využití místního terénu. Toto vítězství by bylo jednou z mnoha ukázek Žižkova génia.
I přes toto vítězství křížová výprava pokračovala a křižáci oblehli Prahu. Chtějíc se vyhnout dalšímu krveprolití, Zikmund se rozhodl vyjednávat. husité zaslali své požadavky v dokumentu, který je dnes znám jako Čtyři pražské artikuly. Tyto požadavky byly za 1. svoboda kázání, 2. přijímání podobojí, tedy chleba i vína, laiky 3. zbavení církve majetku a světské moci a za 4. trestání smrtelných hříchů nehledě na sociální status.
Druhý bod sloužil jako lepidlo spojující všechny husity. Katolická církev totiž kázala, že laikům má být dáván při eucharistii pouze chléb, víno bylo jen pro kněze. Toto husité brali jako důkaz zneužívání moci, prostředek, který jim má zabránit v tom se přiblížit bohu. Stejně jako jim v tom bránili kázání a modlitby vedené v latině.
Termín utrakvismus znamená svobodu přijímat chléb i víno během eucharistie. Byl to jediný bod, na kterém se všichni husité shodli, proto byl jako jejich symbol vybrán kalich. Frakcí husitů však bylo mnoho, mezi nimi např. umírnění utrakvisté a radikální táborité, všechny měly vlastní interpretaci Husových učení.
Zikmund Pražské artikuly zamítnul s tím, že podrývají autoritu církve, a pokračoval v oblehání města. Husitský vojevůdce Jan Žižka tak rozmístil své vojsko čítající méně než 100 mužů na kopci Vítkov, na kterém se nacházelo mnoho starých opevnění, kterých mohli husité využít. Zikmundova armáda, čítající přes 10 000 mužů, zaútočila, ale díky Žižkově genialitě byl útok odražen. Zikmund, jehož armáda utrpěla při útoku těžké ztráty, se stáhl. Toto vítězství mělo za následek velké množství nových rekrutů pro husity.
Vozová hradba a druhá křížová výprava
husitům se podařilo porazit těžce obrněné rytíře čistě pomocí farmářských nástrojů, kuší a pár střelných zbraní. Po bitvě u Sudoměře a na Vítkově Žižka pochopil, že může farmářského náčiní a vozů své převážně sedlácké armády využít. Jeho vojáci už věděli jak zacházet s vidlemi, cepem nebo lukem. Také věděli jak zapřáhnout, naložit a přesunout vůz. Vznikla tak tzv. Wagenburg (vozová hradba), což byly v podstatě vystužené farmářské vozy. Tento vynález byl spíše výsledkem nutnosti, jelikož husitská vojska byla špatně vybavena a bez jakékoliv vojenského tréninku nebo zkušenosti.
Každá vozová hradba byla tvořena posádkou 20 vojáků, mužů i žen, kteří byli rozděleni do několika skupin: kušníci, střelci, pikenýři a ti, co používali cepy. Strany vozů, které byly směrem k nepříteli, byly posíleny dřevem a železem a sloužily jako štít. Z vozů se tak stalo v podstatě pohyblivé opevnění. Vozy byly vždy uspořádány do tvaru čtverce, mezi mezerami byly umístěny houfnice. Jakmile nepřítel zahájil svůj útok, byl oslaben dělostřeleckou salvou a jakmile se přiblízila nepřátelská jízda, sestřelili kušisté a střelci rytířova koně a než se stihl vzpamatovat a zvednout, vrhli se na něj zpoza hradby pikenýři a ostatní vojáci.
Plnou sílu vozové hradby ukázal Žižka na konci druhé křížové výpravy, během bitvy u Kutné Hory v prosinci roku 1421. Žižkovo vojsko bylo umístěno mezi městem a Zikmundovým vojskem, ale neustálý příliv Zikmundových posil měl za následek, že brzy bylo Žižkovo vojsko obklíčeno. 21. prosince odmítl Žižka kapitulaci a rozhodl se z obklíčení uniknout. Vozy zorganizoval do řady a vyrazil do útoku. Nepřetržité salvy kuší, střelných zbraní a houfnic zpoza hradby umožnily husitům obklíčení prorazit a uniknout. Zikmund se z důvodu vysokého počtu raněných rozhodl nepřítele nepronásledovat.
Žižka a jednota
Žižkovy se možná podařilo sjednotit roztroušené utrakvisty, tábority a další skupiny husitů, vždy ale pouze dočasně. Dokud měli společného nepřítele, fungovali jako jeden celek, ale jakmile byla hrozba zažehnána, vyplavaly napovrch neshody ohledně interpretace Husových učení. Ve snaze frakce sjednoti kontaktoval Žižka polského krále Vladislava II a nabídl mu českou korunu, ten ale odmítl. Žižka se tak obrátil na jeho bratrance, Vytauta. Ten nabídku přijal, ale pod podmínkou, že se husité vzdají a uznají autoritu církve. To pro změnu odmítl Žižka. Nakonec nabídku přijal i litevský princ Zikmund Korybut (znám také jako Korybutovič), tentokrát bez jakýchkoliv požadavků. Uznán byl i jednotlivými frakcemi husitů, než však stihl zavést jakékoliv změny, byl na nátlak Zikmunda Lucemburského donucen se vrátit zpět do Litvy.
Jakmile princ Korybut zmizel, rozhořely se boje mezi utrakvisty a tábority nanovo. Žižka sice dovedl tábority k vítězství nad utrakvisty roku 1423, což vyústilo v dočasné přiměří, ale katastrofická invaze Moravy následující rok byla skvělou ukázkou toho, jak ochromující tato nejednotnost byla. V říjnu 1424 Žižka umírá na následky moru, umírá tak neporažen. Na jeho místo nastupuje Prokop Holý, který, za pomoci Zikmunda Korybuta, dosáhl během roku 1426 několika dalších vítězství.
Bitva u Lipan
Papež svolal proti husitům již třetí křížovou výpravu, ale všechna okolní království měla svých vlastních problémů dost, a tak na výzvu nereagovala. A to i poté, co Prokop zavedl tzv. Spanilé jízdy - loupeživé odvetné výpravy vedené do katolických zemí ve jménu šíření víry (vedeny do Uherska, Saska a dalších). I za Prokopa se ukázal opět problém jednoty. Dokud měli společného nepřítele bojovali husité jako jeden celek, ale po vítězství byla tato vize jednoty neudržitelná.
Napětí mezi frakcemi nakonec vyústilo 30. května 1434 v bitvu u Lipan, ve které se střetla koalice utrakvistů a katolíků s radikálními tábority pod vedením Prokopa Holého a Jana Čapka ze Sán. Prokop opět využil v boji vozové hradby, tentokrát se však musel potýkat s tím, že bojuje s nepřítelem, který tuto taktiku zná.
Úvodní salva Prokopova vojska na první pohled zlomila nepřítele a ten se dal na útěk, proto nechal Prokop hradbu otevřít a vyslal své vojáky do útoku. Útěk byl však pouhou léčkou, a jakmile byli Prokopovy jednotky mimo dosah vozové hradby, dali se utrakvisté, a jejich jízda schovaná doposud v záloze, do protiútoku. Prokop byl v bitvě zabit a většina jeho vojska zmasakrována. Přeživší byli upáleni jako kacíři.
Závěr
Bitvu u Lipan považujeme za konec Husitských válek. Mír byl následně uzavřen o dva roky později na koncilu v Basileji. husité v této době byli silně ovlivněni myšlenkami pacifistického kněze a autora Petra Chelčického (1390-1460), který násilí v důsledku konfliktu husitů s katolíky odsoudil jako nekřesťanské. Z Chelčického učení vycházela i Jednota Bratrská, která by následně zastávala mírumilovné zavádění reforem.
Po milionech mrtvých a neskutečné devastaci země mezi lety 1420 až 1436 byly nakonec Čtyři artikuly pražské přijaty, byť v upravené formě. Utrakvistům byla dána náboženská svoboda, díky své zradě táboritů u Lipan byli považováni v očích katolíků za "vykoupené".
Přestože neshody s církví by pokračovaly, byla hierarchie utrakvistů v podstatě stejná jako ta katolická. Později by dokonce žádali svolení katolické církve pro svěcení svých kněží. Časem se utrakvisté stali dominatní církví v Čechách, která pronásledovala všechny své odpůrce, stejně jako katolíci kdysi pronásledovala utrakvisty.
